Píše se rok 2005....

Obrovská vlna nadšení vyvolaná fanoušky Romana Kresty prostřednictvím celonárodní dobrovolné sbírky v minulém roce vynáší tohoto pilota, jako prvního Čecha, do kolotoče mistrovství světa WRC za volantem továrního Fordu Focus na místě druhého pilota týmu vedle Toníka Gardeho a to na celou sezónu. Tento jednoroční kontrakt se stal průlomovým v historii českého rallyového sportu.

Vzniká hnutí Fans For Kresta, které Romana provází na netu i přímou účastí na podnicích světového mistrovství. Kolik se tehdy vlastně vybralo si nevzpomínám, na začátku prosince částka přesáhla jeden milion korun, ale důležitější než celková suma, byla publicita, které se Romanovi dostalo a s jejíž pomocí pak pronikl mezi elitu světového motoristického sportu.

Tam někde na konci roku 2004 jsem i já svou troškou do sbírky v českých přispěl ke konečnému zdaru akce. Myslel jsem, že tím všechno skončí, ale ouha, ono to terve začalo. Ani nevím, jak se to stalo, že na konci ledna 2005 odjela výprava FFK na první podnik do Monte Carla, a že jsem se jí nezúčastnil. Poprvé, kdy došlo podle Cetka v prosinci k nultému setkání klubu FFK v Radotíně, jsem rovněž zůstal stát mimo. Na únorové setkání u příležitosti švédské rally si nepamatuji vůbec, a proto jsem tam rovněž nemohl být. Když jsem však viděl, že FFK nehodlá svou činnost ukončit, rozhodl jsem se na stará kolena podívat, co jsou tihle šílenci vlastně zač.

Na 12. 3. svolává Chachin další setkání klubu u příležitosti mexické rally do Brna. Byl to nějaký podzemní podnik někde v ulici Jana Uhra, pokud mě paměť neklame. Poté, co dorazím, někde v přilehlých ulicích si najdu místo k zaparkování a hledám zmíněný podnik. První, kdo mi utkví v paměti je hrozně uřvaný chlap se širokým mexickým sombrérem na hlavě, který poté, co se nesměle představím, zaječí:"Tož vitaj! Já su Chachin." Pak následuje bleskové potřásání rukou s dalšími a ve smršti nicků mi v paměti utkvěly jen některé. U evidentně nejstaršího účastníka akce, kterým jsem beze sporu byl, se ani není čemu divit. Vzpomínám si na: Hickse, Driftera s Jíťou, Dreslíka, Toma101, Toaveho. Nejsem si jist, jestli tam nebyl i Petas. Ostatní prominou. Pak dorazili i mnozí další, kteří se mi buď nepředstavili, ale spíš jsem jejich jména či nicky zapomněl. Snad jedině Jac mi správně utkvěl v hlavě.

Celý večer se nesl v jediném duchu. Vocááááp! Vocááááp! Vocááááp! Vocááááp! Vocááááp! A tak stále dokola. Nevím, koho to vlastně volali, ale v tomto směru byl vůdčí osobností bez nejmenší pochyby Chachin. Ten obsluhující notebook mezi klicky stále Vocápa volal, ten tam ale zřejmě nebyl nebo se mu nechtěl ukázat. Po každé takové výzvě musel doplnit kotel, a tak sklenička letící k ústům vždy následovala. Hicks s Dreslíkem se mu snažili statečně sekundovat a zřejmě je to vyčerpávalo stejně jako Chachina. Rovněž, tak jako on, se museli vždy po takovém výkřiku posilnit. Kdo ví, jak by to bývalo bylo, kdyby Vocáp přišel.

Nějak se mi z toho vyprávění vytratil důvod setkání a tím byla Rally Mexiko. Po včerejší etapě, kdy Roman figuroval na pěkném a nadějném šestém místě, jsme všichni očekávali jeho další postup. RZ 7 sice nedopadla podle nadějí, ale osmé místo v RZ a celkově i nadále šesté naše naděje nijak nesnižovalo. Další výkřiky Vocááááp a moje pizza rámovaly průběh večera a nálada přítomných přiměřeně konzumaci všeho možného i nemožného stoupala.

V následující RZ však Roman končí až šestnáctý a hrozivá ztráta dávala tušit něčeho nedobrého. Z informace je zřejmé, že Roman někde poškodil zavěšení kol. Obličeje se přiměřeně protahují a živě se dikutuje, zda to Roman dotáhne do servisu, když je před ním ještě bezmála čtyřiadvacetikilometrová RZ 9. V té Roman nabírá skoro pětiminutovou ztrátu a posléze zastavuje na přejezdu do servisu. Zklamání zračící se ze všech tváří hrozí přivést náladu k bodu mrazu. V tom zazní "Vocááááp! ". Další skleničky letí vzhůru a už to jede nanovo.

Teď přichází bleskové rozuzlení. Roman vypadl... Protože sedím po celou dobu u džusu, neboť se chystám vrátit ještě téže noci do své postýlky, rozhoduji se hned. Jedu domů! To sice vzbuzuje úžas a rozpaky ostatních, ale nic nemění na mém rozhodnutí. Všechny jsem viděl, seznámil se osobně, což mě utvrdilo, že v této společnosti se nikdy nudit nebudu a v očekávání budoucích příštích se loučím a odcházím s Vocápem v zádech. Sedlám svého oře a někdy uprostřed noci uléhám v pohodlí svého domova. V hlavě se mi honí myšlenka:"Jak asi dopadli ostatní?"

Od této doby mně přisoudili roli blázna, který jede přes celou republiku, jen aby se otočil, a zase frčel zpátky. Věřte, že dodnes nelituji, že jsem do toho Štatlu tehdy jel. Vocápa jsem ale dodnes nepotkal, ačkoliv výzev k jeho příchodu jsem vyslechl nepočítaně. I tak si myslím, že je stále s námi, všude kam se hneme.

A jak to všechno s tímto setkáním dopadlo? Ptejte se těch, co zůstali a pokračovali. Jsou mladší a mohli by si to pamatovat.

Vocáp vás provázej!