Závody probíhaly v pohodě, jízdy se nám líbily a časy byly přijatelné, ale mezi druhou a třetí jízdou při čekání ve frontě na start opět nový problém. Měl sem vypnutou spínačku, ale protože pršelo a mlžilo se okno, chtěl sem ji zapnout a otevřít si okénko a pustit větrák – a nic, spínačka se zasekla!  Asi po 15 minutách cloumání, poťukávání, nadávání a bezmoci se zaplaťpámbůh opět zprovoznila, takže jsme závod absolvovali celý.
     V tu dobu jsem měl na internetu vyjednaný další obchod, objevily se tam krásné černé skořepiny s červenou výšivkou  HF Integrale na opěrce i s komplet uchycením. Neváhal jsem, dal do inzerátu svoje Sparca a už třetí den byly prodané a já si jel pro nová křesílka. Bylo to sice trošku hektické a těsně před odjezdem směr Vizovice, ale jinak to nešlo.   Původně měl jako mediální a morální podpora jet i Dáda s Luckou, ale nakonec nemohli, protože Dáda omarodil. (doufám, že už je na tom teď mnohem líp) Jako servismana jsem si tedy domluvil JirkuWRX, kterému jsem do pickupa naložil náhradní sadu kol a nějaké to nářadí a doufal, že nic z toho nebude potřeba.
       V pátek před závody už jsme měli s Jíťou oba dovolenou, takže na Moravu se vyráželo už ve čtvrtek. Ubytování jsme měli zajištěné poblíž Kyjova, což je od Vizovic-místa konání- vzdáleno zhruba 65 km. Ve čtvrtek jsme tedy šli brzy spát, abychom mohli v pátek co nejdříve vyrazit na místo a projet si trať a napsat rozpis. Nakonec se nám podařilo vyrazit až něco před jedenáctou dopoledne, tak jsme to měli tak akorát, abychom to všechno stihli v klidu provést. Jelikož ještě nebyl oficiální itinerář, na benzině jsme koupili program závodů a podle něj se snažili najít tratě soutěže. Protože znám téměř celou trať z mnoha videí na internetu, nebyl to zas takový problém. Problém ale byl, když jsme vyjeli na kopec zhruba do dvou třetin RZ2, 6 zvané Barák. Tam se najednou v lese zničehonic suchá silnice měnila v naprostou ledovku! Když jsme to uviděli, tak nám trošku zatrnulo, protože na jedné straně byla sice stráň navrch, ale na druhé straně byla „propast“ podobná srázům na legendárním „Pikes Peak“, pouze porostlá stromy. Zatáčka střídala zatáčku, několik dokonce přes horizont, takže o kolize by při plném nasazení rozhodně nebyla nouze. Naštěstí tato ledovka na žádné z dalších zkoušek nebyla a ostatní RZ se nám dokonce docela líbily. Jenom jsme měli problém, že v pátek, kdy jsme si rozpis psali, jsme nevěděli, kde a jak budou postaveny retardéry (a že jich letos bylo). Nedalo se nic dělat, domluvili jsme se, že první průjezdy pojedeme opatrněji a pokusíme si je dopsat na druhý průjezd. Když jsme si všechny RZ projeli a zapsali, tak jsme se odebrali k Vizovické Sokolovně, kde probíhala technická a administrativní přejímka. Tam jsme se sešli i s Jirkou, který tam dorazil chvíli před námi. Naše přejímka proběhla bez problémů, což se nedalo říct o každém. Někteří střelci přijeli na přejímku na slickách, přestože v propozicích jsou předepsané zimní pneu. Naštěstí jsme tam potkali i kolegu, se kterým jsem se seznámil na jednom nejmenovaném foru, a o kterém jsem věděl, že už „Valašku“ jel, takže by nám mohl poradit, jak je to s Jízdním výkazem, o čemž jsme doposud neměli ani potuchy a byl to náš největší strašák. Tak trochu nám to vysvětlil, ale bylo vidět, že ani on si není úplně jistý. Po přejímce jsme s Jirkou jeli ještě (už za tmy) projet alespoň tu nejnebezpečnější RZ-Barák, abychom zkontrolovali správnost rozpisu. Trošku jsme ho doupravili a cestou zpět jsme málem nadobro skončili. To když jsem pomalu (na dvojku asi 40 km/h) projížděl pravou 3 dlouhou, tak sem si jen trošičku přidal, abych si ji projel mírným powerslidem. Jenže na tom ledě se auto začlo vézt dost zeširoka, tak abychom nenarazili zadní částí do stráně, pořádně jsem přišlápl plyn v domění, že se z toho auto svým výkonem „vytáhne“. Auto nabralo mnohem větší boční rychlost a větší oblouk a to už jsme viděli, jak se v protisměru do zatáčky blíží auto. Já však nemohl udělat nic jiného, než pořád držet plyn a doufat, že se auto včas srovná. Nesrovnalo se…

...chcete pokračování?... ;-)