V úterý mi volal Valda, že potřebuje nálepky CRF, protože předělávali auto a původní jsou ztracené. Nálepky, které má doma v zásobě, doma i zůstaly, protože je tam zapomněl. Jelikož žádné sebe nemám, kontaktoval jsem předsedu, jenž je jejich vlastníkem, a hned si pro ně do Cajzlova dojel. S Valdou jsme se domluvili, že mu je dodám až ve čtvrtek v Boleslavi. Ve čtvrtek odpoledne jsem se tedy do centra Rally Bohemia vydal.

 Na prostranství před muzeem Škoda stála startovní rampa a vedle ní pódium, na kterém právě probíhal doprovodný kulturní program. Okolo hromada stánků s občerstvením a stánkem, kde vám v rámci akce "Zdravý občan - Zdravý region" změřili cholesterol, krevní tlak a cukr a poradili s odvykáním kouření. Vedle pódia stála největší naděje Škodovky - nová Fabia S2000 a vedle ní legendy Škoda 200RS a Renault Alpine.

Zatím co na pódiu znějí slavné italské hity, obcházím okolo a pořizuji si několik záběrů těchto překrásných autíček. 

Po odeznění první části kulturního programu, který mě nechává zcela chladným, a to i přesto, že na pódiu italské songy vystřídal Těžký pokondr, přicházejí na řadu veteráni Rally Bohemia. Tiskový mluvčí Bohemky postupně volá Vladimíra Hubáčka, Oldřicha Horsáka a Františka Udlínka.

Všichni postupně zavzpomínali na doby strávené za volanty závodních strojů.

Vladimír Hubáček:  "Je to vlastně  třicet let, to už je nějaká chvilka, kdy jsme si tady mysleli, dostaneme tady šišku. Když jsme přijeli na trénink tady, to jezdilo samý doprovoďák a my s jediným Špejblem jsme se tady chtěli snažit něco udělat. A byla to vždycky náhoda, že přišly technické poruchy, a my jsme čirou náhodou vyhráli. Jo, čím blbější sedlák, tím větší brambory, se říká......"

Oldřich Horsák ke Š200RS:  "Musím se přiznat, že ten vůz měl vynikající jízdní vlastnosti, výborný motor a s Láďou Hubáčkem jsme si tu sportovní rally, která tady byla, opravdu oba dva užili. Jednou byl chvilku on nahoře, podruhé já..... "

František Udlínek:  "Já jsem jezdil bohužel se startovním číslem jedna, a jezdil jsem s malým obsahem 1150. Je to tedy o mnoho menší obsah i výkonově, ale můžu vám říct, že jsme dopadli s Jirkou Pavlovským, který bohužel je dneska nebožtík, na desátém místě absolutně a první ve třídě. To bylo v sedmdesátém čtvrtém a v sedmdesátém pátém jsme dojeli na jedenáctém místě, druzí ve třídě......."

Poté pokračoval kulturní program. Na pódiu se představilo dívčí kvarteto The Apples, které má v repertoáru rockové pecky šedesátých let, jenž prokládá i vlastní tvorbou.

S prvními takty jsem rázem zapomněl, proč tu vlastně jsem, a nechal se unést do let už dávno minulých s hudbou mého mládí, která na rozdíl ode mne nestárne. Nutno podotknout, že The Apples nejen dobře vypadají, ale svým výkonem si okamžitě podmanily přihlížející publikum. Kapele jednoznačně vévodí rytmická sekce, což je pro rockovou muziku naprosto nezbytné.

S úžasem jsem sledoval výkon Heleny Machové za bicími. Způsob, jakým pojímá svou hru, budí dojem, že takto nemůže hrát křehká dívka. Takovou rasanci a entuziasmus jsem za bicími od ženy ještě nikdy v životě neviděl. Dívčí kapely si často právě proto najímají za bicí muže. The Apples to opravdu nepotřebují.

Druhou polovinu rytmické sekce tvoří basistka Bára Panschabová. Jako basák v důchodu jsem se do její hry okamžitě zamiloval. Obdivuji s jakou lehkostí a brilancí zvládá basové party a k tomu ještě drží většinu partů vokálních. Kdo tomu trochu rozumí, ví, že zpívat a basovat je sakra obtížné.

Kvarteto doplňují Simona Šteruská hrající na sólovou kytaru a Karolína Rokosová na kytaru doprovodnou. Kytarová sekce skvěle doplňuje rockový základ skupiny, a tak výsledný sound vyznívá velmi přesvědčivě. Společně s výbornými vokály, o které se starají kromě Heleny všechny dívky, vyznívá celkový dojem z této kapely velmi příznivě pro kapelu samotnou, ale především pro posluchače, kteří se při poslechu výborně baví. Rozhodně všem doporučuji, uvidíte-li někde plakát a na něm oznámení o vystoupení skupiny The Apples, neváhejte a jděte si je poslechnout. Rozhodně nebudete litovat stejně tak, jako já. Pod každý obrázek jsem vám uložil jednu písničku.

Ukončení produkce The Apples mě vrátilo zase na zem a šel jsem se postarat o to, proč tu vlastně jsem. Přesouvám se do prostoru, kde již probíhají technické přejímky a čekám na Valdovo auto. Mezitím se spustila průtrž mračen a každý se jal úprkem najít místo pod nějakým přístřeškem. Já vytáhl z batohu svou čínskou cyklistickou pláštěnku a se škodolibostí mně vlastní hleděl na ostatní, jak moknou nebo jsou přikováni pod okapy. Abyste mi věřili, že jsem tam opravdu byl, přikládám jednu fotografii očekávaného zahraničního účastníka. Hádejte, kdo to asi bude?

Čekám a čekám, ale Valdovo auto nikde. Když už na přejímku dorazili všichni včetně posledního Romana Kresty, zvedám telefon a volám. "Jsem v zákaznickém centru." zní odpověď na můj dotaz, kde jsou. Vydávám se tam. Valda se pohybuje okolo stolků komisařů v uzavřeném prostoru. Tam nesmím, takže ho vyvolávám ke dveřím. On zase nesmí ven. Mezi dveřmi mu tedy předávám nálepky. Dozvídám se, že auto dorazí až za dvě hodiny. To už bude okolo jedenácti večer. Ptám se, zda mají s autem nějaký problém. Pavel beze slova přikývne. Z výrazu tváře je vidět, že o tom nechce mluvit. Neptám se tedy a popřeji:"Zlomte zítra vaz. Uvidíme se." Poděkuje a nechá pozdravovat všechny fans. Rozcházíme se.

Šlapu k zaparkovanému autu. Hromy blesky jdou mi v patách a za silného deště mířím k domovu.